Včera byl nejčernější den! Je to strašná rána pro každého chovatele. Rozhodla jsem se to sepsat, třeba moje zkušenost pomůže i jiným chovatelům a také proč je důležité testovat štěňata, než odejdou z domu na shunt (jaterní zkrat), protože vím, že to dělá jen hrstka chovatelů. Jak už asi tušíte, včera na VFU jedno štěňátko na odběrech nedopadlo dobře. Gaia… Všichni ostatní jsou zdraví, vše mají v naprostém pořádku.

Moje malinká milovaná Gaika… Na Gaiu nečekal žádný majitel, už od samého začátku byla jiná, menší, hůře prospívala. Proto bylo jasné, že tahle holčička prostě do světa nepůjde a zůstane doma. A teď jak to všechno bylo… Gaia se narodila s normální porodní váhou jako ostatní a dokud byla jen kojená, přibývala méně než sourozenci, ale jinak by člověk neřekl, že je něco špatně. Na 4 týdnu jsem začala přikrmovat a začala mít zácpy. Nafouklé bříško a neodcházely hovínka. I v této chvíli je to těžké postřehnout, protože maminka je pečlivě vylizuje a všechno po nich uklízí. Nicméně jsem to zjistila celkem brzy, takže jsme jí s naší Bárou ze začátku pomohly klystýrem. Pak už se pěkně rozkadila a byla jako ostatní štěňátka, jen prostě zaostávala za svými sourozenci tak o týden, jak mentálně, tak i fyzicky.

Začali jsme krmit granulky, maso, Gaika rostla pomaleji, byla vždycky nejdříve v pelíšku, víc spala, ale normálně si hrála, pěkně žrala, dokonce už ani s kaděním neměla problémy, krásný tvarovaný hovínka jako ostatní. Ale byla jiná… Sourozenci ji občas napadali a docela tvrdě, naučila se běžet schovat ke mě do náruče… Večer usínala u mě na klíně a vrčela na ostatní a nikoho za mnou nechtěla pustit… Nedovedete si představit, jak moc to bolí. Samozřejmě jsem toto všechno nějak dopředu věděla a připravovala se na to. Vše jsem už od jejího narození konzultovala s naší Andrejkou (MVDr. Andrea Nečasová), která právě dělá postgraduál na shunt a musím říct, že jsem fakt moc moc ráda, že si vybrala jako specializaci toto a nešla ve šlépějích svého taťky. Je fakt moc šikovná a jsme na ni všichni moc pyšní. Nastal den D, hladovým štěňátkům jsme odebrali krve na VFU, pak se nakrmili to jejich spec. konzervičkou, dvě hodinky si zdřímli v autě (musím říct, že jim cestování vůbec nevadilo) a pak repete, zase krev po nakrmení… Už po prvních hladových odběrech bylo jasné, že se naše noční můra potvrdila… ostatní měli amoniak v normě a Gaia extrémně vysoký. Po druhých najedených odběrech jsme ani nečekali na výsledek, štěňátka šli spinkat do auta a Gaika na další vyšetření. Vyholili ji bříško a šli jsme na sono. Sono potvrdilo tu nejhorší variantu: intrahepatální levostraný jaterní zkrat.

Měla už postižené ledviny a volnou tekutinu v bříšku. I tak se ještě Andrejka společně s paní doktorkou Lorenzovou rozhodly na to podívat a já jim moc děkuju, protože vím, že to bylo jen kvůli mě (šance 3% je hrozná), ale já mám aspoň trochu klid, že se udělalo všechno. Gaika byla ještě včera operována a když ji otevřely, všechny šance zmizely. Takže ji nechaly odejít na operačním stole a už ji nebudily. Gaia už odpočívá společně s naším Konorkem, Aničkou a Ajkou. Nedovedete si představit jak moc to bolí…

Chovám vlkodavy 13 let, každý náš vrh byl vždy testován na jaterní zkrat, ač je to k nevíře, doteď jsme měli vždycky štěstí… je to hrozná zkušenost, ale je to zkušenost. IW jako plemeno obecně má genetickou predispozici (stejně jako třeba německý ovčák, labrador, retrívr)… K postsystematickému zkratu, bohužel u netestovaných štěňátek na to přijde až nový majitel, kdy štěně kolabuje a umírá třeba v 5, 8, 10… měsících a navíc třeba na selhání ledvin.

Zrovna včera zaráz s Gaiou tam bylo 5-měsíční štěňátko, které bohužel také nepřežilo a příznakem byly právě ty ledviny. Neštěstí je, že je měli noví majitelé právě 3 měsíce doma… Operace za 30 tis a s úplně nejistým výsledkem. Proto je důležité a zodpovědné, aby chovatelé vrhy testovali. I když je to fakt těžký, pokud si člověk toho Černého Petra vytáhne. Operovatelná varianta je extrahepatálních zkrat, kde může být příznakem i agresivita, zmatenost, bázlivost což způsobují toxiny, které jsou za normálních okolností odstraňovány játry, takže si noví majitelé myslí, že mají jen smůlu a mají divného psa. Ale zase to začíná u chovatele, štěňátko je vždycky malinko něčím jiným a jen on sám je odpovědný za to, jak vyletí do světa…

Gaia mě neskutečně přirostla k srdci, právě asi tím, že to bylo to malinké opečovávané a vypiplané štěňátko, nemůžu jít ani krmit, aniž bych u toho nebrečela a i Whisky pozná, že nás je o jednoho míň, ale snad tahle moje zkušenost pomůže i třeba někomu jinému chovateli nebo už majiteli nového štěňátka.

Ještě přikládám článek od paní doktorky Lorenzové, kdyby někoho zajímalo víc: ZDE